Ionizující záření

Ionizující záření je souhrnné označení pro záření, jehož kvanta mají energii postačující k ionizaci atomů nebo molekul ozářené látky.

Ionizace je proces, při kterém se z elektricky neutrálního atomu nebo molekuly stává iont. Pojem „ionizace“ také označuje stav hmoty, která obsahuje ionty.

Vznik záporných iontů, aniontů, je zpravidla způsoben dodáním záporného náboje - jednoho nebo více elektronů - do elektronového obalu částice. Vznik kladných iontů, kationtů, je naopak podmíněn odtržením jednoho či více elektronů z elektronového obalu; k tomu je potřeba částici dodat energii, nejčastěji ve formě dopadajícího elektromagnetického záření - fotonů. K ionizaci je třeba, aby dopadající částice měly určitou minimální energii, která se označuje jako ionizační potenciál. Hodnoty ionizačního potenciálu se liší pro různé druhy částic (atomů a molekul).

Za energetickou hranici ionizujícího záření se obvykle považuje energie 5 keV pro:
• fotonové záření (X, γ)
• elektronové záření β-
• α záření

Pro neutronové záření a záření β+ je kvantifikace obtížnější, neboť i velmi pomalé částice (v případě neutronů) vstupují do jader a vyvolávají sekundární ionizaci prostřednictvím jaderných reakcí. Obdobný případ nastává v případě pozitronů, anihilujících s elektrony za vzniku velmi tvrdého záření γ.

S ohledem na charakter ionizačního procesu je možno ionizující záření rozdělit na přímo ionizující a nepřímo ionizující. Přímo ionizující záření je tvořeno nabitými částicemi (protony, elektrony, pozitrony atp.) Nepřímo ionizující záření zahrnuje nenabité částice (neutrony, fotony atp.), které prostředí samy neionizují, ale při interakci s prostředím uvolňují sekundární přímo ionizující částice. Ionizace prostředí je zde tedy způsobena těmito sekundárními částicemi. Vznik ionizujícího záření souvisí se strukturou atomů a jejich jader.